Až budu moudrý

Kráčím si Belgickou ulicí na Vinohradech plný dojmů ze setkání s kolegy Diakonie. Svítí sluníčko. Opodál proti mně vykračuje starší muž. Potkali jsme se pohledem a ten muž se náhle rozzářil úsměvem a míří ke mně.

Krapet jsem znejistěl, ale ten jeho úsměv byl výrazný a tak jsem vycenil zuby i já a nechal to plynout. Plynout bez předsudků, že po mě bude chtít pětikorunu anebo cigaretu. V Diakonii jsme před malou chvíli s kolegy hovořili o zkušenostech s bezdomovci a ty předsudky jsou prostě prevít.

„Hezký den, já vám musím poděkovat,“ rozhodil mne ten starší muž úvodní větou. Na ulici se stane ledacos, ale řekněte, kdy se Vám naposledy přihodilo, že vás zastaví neznámý muž, kterého vidíte prvně v životě, popřeje Vám hezký den a má velkou potřebu Vám poděkovat. A tohle bylo opravdu urgentní, prostě to musel udělat. A přidal ten úžasný úsměv.

„Dobrý den, a za co pak?“ zeptal jsem se s velkou zvědavostí.

„Jsem strašně rád, že to držíte!“ pronesl ten muž a prsty pravé ruky si projel svými dlouhými vlasy. „Víte, je nás už hrozně málo,“ povzdechl si, „ale my to musíme udržet,“ apeloval muž a s nadějí mi položil ruku na rameno. Došlo mi, že jsme si podobní s těmi dlouhými vlasy. Pochopil jsem také, že pro toho zralého muže je to významné mít dlouhé vlasy a přišlo mi také, že byl potěšen, když na ulici potkal stejně poznamenaného člověka a jednoduše mu potřeboval poděkovat. A zároveň vyjádřit, abychom neztratili svou identitu.

„Nebojte, to udržíme,“ reagoval jsem přihlouple a myslel, že takové lakonické prohlášení postačí. Nepostačilo. To chce opravdový závazek. Jsem zvyklý nedávat sliby jen tak. „Ruku na to, že to udržíme až do hrobu,“ vyrukoval dlouhovlasý muž nekompromisně. Mně se to líbilo. Bylo přeci na mě, zda mu na to ruku dám anebo ne. Jeho potřeba byla opravdu silná. Přeci jen, starých vlasáčů vidí na ulici velmi málo, potřeboval spřízněnou duši a taky jistotu, že to prostě udržíme. Přišlo mi to velmi důležité. Navíc mi ten muž byl sympatický. A hlavně mám stejný názor.

„Slibuji,“ řekl jsem mužně a podal mu pravici. Oba jsme se dojali. Je to důležitá smlouva a já ji beru velmi vážně. O mém smluvním partneru ani nepochybuji. Rozloučili jsme se, ještě jsme si zamávali a cestou na autobus jsem si v duchu vykresloval, jaké to bude, až budu stařík, budu mít dlouhé bílé vlásky a budu moudrý.

Najednou jsem si uvědomil, co všechno jsem získal. Nepotřebuji již nic vysvětlovat svým kolegům, kteří mě kdysi velmi přátelsky upozorňovali, že ty dlouhé vlasy jsou pro vedoucího pracovníka nedůstojné a ať s tím něco udělám. A už se ani nepotřebuji obhajovat u paní ředitelky, která se bála mne pustit do třídy mezi děti na přednášku. Opravdu nepotřebuji. Dal jsem slib. A sliby se plní.