Sociální práce
Sociální práce je nejúžasnější obor, jehož přirozeným zájmem je lidská důstojnost.
O lidské identitě
Kráčím si Belgickou ulicí na Vinohradech plný dojmů ze setkání s kolegy Diakonie. Svítí sluníčko. Opodál proti mně vykračuje starší muž. Potkali jsme se pohledem a ten muž se náhle rozzářil úsměvem a míří ke mně.
Krapet jsem znejistěl, ale ten jeho úsměv byl výrazný a tak jsem vycenil zuby i já a nechal to plynout. Plynout bez předsudků, že po mě bude chtít pětikorunu anebo cigaretu. V Diakonii jsme před malou chvíli s kolegy hovořili o zkušenostech s bezdomovci a ty předsudky jsou prostě prevít.
„Hezký den, já vám musím poděkovat,“ rozhodil mne ten starší muž úvodní větou. Na ulici se stane ledacos, ale řekněte, kdy se Vám naposledy přihodilo, že vás zastaví neznámý muž, kterého vidíte prvně v životě, popřeje Vám hezký den a má velkou potřebu Vám poděkovat. A tohle bylo opravdu urgentní, prostě to musel udělat. A přidal ten úžasný úsměv.
„Dobrý den, a za co pak?“ zeptal jsem se s velkou zvědavostí.
„Jsem strašně rád, že to držíte!“ pronesl ten muž a prsty pravé ruky si projel svými dlouhými vlasy. „Víte, je nás už hrozně málo,“ povzdechl si, „ale my to musíme udržet,“ apeloval muž a s nadějí mi položil ruku na rameno. Došlo mi, že jsme si podobní s těmi dlouhými vlasy. Pochopil jsem, že pro toho zralého muže je to významné mít dlouhé vlasy a přišlo mi také, že byl potěšen, když na ulici potkal stejně poznamenaného člověka a jednoduše mu potřeboval poděkovat. A zároveň vyjádřit, abychom neztratili svou identitu.
„Nebojte, to udržíme,“ reagoval jsem přihlouple a myslel, že takové lakonické prohlášení postačí. Nepostačilo. To chce opravdový závazek. Jsem zvyklý nedávat sliby jen tak. „Ruku na to, že to udržíme až do hrobu,“ vyrukoval dlouhovlasý muž nekompromisně. Mně se to líbilo. Bylo přeci na mě, zda mu na to ruku dám anebo ne. Jeho potřeba byla opravdu silná. Přeci jen, starých vlasáčů vidí na ulici velmi málo, potřeboval spřízněnou duši a taky jistotu, že to prostě udržíme. Přišlo mi to velmi důležité. Navíc mi ten muž byl sympatický. A hlavně mám stejný názor.
„Slibuji,“ řekl jsem mužně a podal mu pravici. Oba jsme se dojali. Je to důležitá smlouva a já ji beru velmi vážně. O mém smluvním partneru ani nepochybuji. Rozloučili jsme se, ještě jsme si zamávali a cestou na autobus jsem si v duchu vykresloval, jaké to bude, až budu stařík, budu mít dlouhé bílé vlásky a budu moudrý.
Najednou jsem si uvědomil, co všechno jsem získal. Nepotřebuji již nic vysvětlovat svým kolegům, kteří mě kdysi velmi přátelsky upozorňovali, že ty dlouhé vlasy jsou pro vedoucího pracovníka nedůstojné a ať s tím něco udělám. A už se ani nepotřebuji obhajovat u paní ředitelky, která se bála mne pustit do třídy mezi děti na přednášku. Opravdu nepotřebuji. Dal jsem slib. A sliby se plní.
Co děti nejvíce potřebují?
"Strejdo, nejsi těhotnej?" zeptal se mne dneska malý kluk z azylu a rozesmál mě. Onen fyzický stav mého pupku vskutku o mnohém vypovídá, ale bude v tom něco jiného. To je přeci jasné.
Při této úsměvné situaci jsem si vzpomněl na tu úžasnou zprávu médií o tom, jak muž porodil dceru. Přišlo mi to tehdy geniální. Až pak dorazily pocity nemístnosti a nevhodnosti, které vycházejí z našeho tradičního vnímání věcí a rolí. A pak mne ještě k tomu přemohla úzkost z představy, kam jsme schopni jako lidé zajít. Jsme schopni vůbec reflektovat nějakou hranici naší „tvořivosti“? A máme mít vůbec hranice? A opravdu chceme, aby chlapi rodili děti? Laskavého čtenáře vybízím, ať si sám odpoví na tyto naléhavé otázky, já dnes chci psát trošku o něčem jiném. Ten malý kluk z azylu měl ještě spoustu otázek, a když jsme si spolu povídali, zjistil jsem, že mu něco chybí. Vlastně někdo. Chybí mu jeho člověk. Maminka má nyní velké starosti a brácha mi nerozumí. Tak to je průšvih. V azylu připravujeme setkávárnu. To je útulná místnost pro sdílení. A maminky i děti se zde naučí spoustu věcí pro život. Pomůžou nám dobrovolníci, kteří klukovi z azylu zodpoví všechny jeho otázky, ujdou spolu kus společné cesty, určitě vznikne přátelství, kdy kluk bude mít svého člověka, než maminka vyřeší těžké problémy a než brácha bude moudřejší. V azylu připravujeme metodiku pedagogické práce a s kolegyněmi diskutujeme, co všechno děti potřebují. Určitě stimulaci. Děti potřebují podněty, prostor, aby si mohly hrát a učit se. To je jasné! Nemůžeme zapomenout na bezpečí. Mít svůj důstojný a bezpečný prostor. Malí človíčkové se potřebují zdravě vyvíjet – potřeba identity je zásadní. Vím, jaké je mé místo ve světě, jaká je moje role. Človíčkové potřebují smysluplný svět a otevřenou budoucnost. Ano, otevřenou budoucnost bez azylů. Klučina mi přinesl ukázat pohádkovou knížku o Medvídkovi Pú. Medvídek Pú měl užasnou životní filozofii – jsem šťastný, když mám svůj pelíšek, když mám plné bříško, a když mě nic nebolí. Modlil jsem se za všechny děti v našem azylu, aby měly svůj domov, aby měly vše potřebné a byly šťastné. Stejně jako Medvídek Pú.