Kterak kancelářské krysy na Berounku vyrazily

Zveřejňuji článek mého kamaráda Petra,
protože v něm vystupuji i já a byla to fakt legrace.
Další úžasné Petrovo články najdete ZDE.

Táhne mi na třicet a ještě nikdy jsem nespal pod stanem. Tak toto tvrzení ještě před pár dny platilo, ale dnes už ne, protože právě to bylo jedním ze spouštědel naší malé expedice do křivoklátských lesů a na řeku Berounku.

Letos, po jednodenním cyklovýletu z Lokte do Karlových Varů jsme si stanovili, že podnikneme i něco s přespáním v přírodě (znáte to – komáři, klíšťata, hadi, studená voda, utírání lopuchem – prostě romantika jedna báseň…).

S blížícím se termínem výletu (1. 7. 2017) jsem se začínal zajímat o počasí a dennodenně asi po dobu dvou týdnů jsem sledoval wetter.com. Jsou to pěkné německé stránky, které vám předpoví počasí i v takové díře světa, jakou jsou Roztoky u Křivoklátu (či Dobroměřice u Loun), a zároveň mají optimističtější předpovědi než nemilosrdní Norové. V pátek, den před odjezdem, jsem v práci aktualizoval stránku s předpovědí snad každou hodinu a zuřil, jak jsme jen mohli tak pitomý termín vůbec vybrat. Po třicetistupňových vedrech, která trvala několik dlouhých týdnů, mělo připadnout zrovna na náš domluvený víkend jak jinak, než to absolutně nejblbější počasí. Moje cestovní horečka stoupala, zatímco teploty počasí měly klesnout k dvacítce a přinést mraky, déšť a vítr, tornáda, zemětřesení (to poslední ne, to už přeháním…). Upřímně se ale divím, že na nedělní červencové ráno nehlásili přízemní mrazíky… No co víc si přát na první stanování v životě?

Účastníci zájezdu

Tak především jsem tu byl já (…to je velmi skromný začátek věty, že?), okolím zvaný „účetní Fantozzi“ (podobnost s filmovým panem účetním vůbec není čistě náhodná a jelikož můj filmový představitel nedávno zemřel, budiž mu dobře ve filmovém nebi…). Jsem zvyklý na svoji měkkou postel, pravidelnou stravu, osm a více hodin spánku, každodenní horkou sprchu, toaletní papír a nadšený pro kdejakou blbost.

Druhým účastníkem výletu byl Honza, ostřílený zálesák, člen Červeného kříže (a to se cestou může hodit…) a zdravotník na letních táborech. Dodnes nechápu, jak dokázal přežít loňský tábor - čtrnáct dní pod stanem s koupáním v ledovém potoce, a už vůbec nechápu, že letos se dobrovolně vydal na další. Honza podle mého také dokáže ocenit stejně jako já kvalitní spánek (jehož následky dohání každý den ráno při běhu na tramvaj), a následně se přiznal, že dokonce chtěl odpískat celý náš výlet, protože se mu nechtělo vstávat. Prý „ranní krize“ (tak tu já mám každý den).

Dále se účastnila tlupa Makarů (nikoli makaků, i když o jedné malé opici bych u nich věděl), konkrétně naše koordinátorka výletních i pracovních záležitostí Anička s manželem Markem, kterého jsem viděl snad poprvé se usmívat, a dvěma dětmi - všudypřítomnou a neúnavnou malou potvůrkou Verčou, které snad nikdy nedojdou baterie, a synem Víťou, který naše cesty občas korunuje nějakou speciální hláškou. Do historie se zapsala ta, když po několikakilometrové túře údolím Křinického potoka Víťa na celé okolí zahlásil: „Asi mám obráceně slipy“.

Druhou sestavu tvořila rodinka mé šéfové Andrey (to jméno vypadá takhle napsané pěkně divně…), včetně dvou dcer Natálky a Dominiky (neúnavný králíček Duracell krát dvě!), které od sebe ani po pěti letech nerozeznám (přestože jedna už nosí brýle), syna Lukáše a manžela Petra.

Mimochodem ty malé holky a to jak z klanu Makarů tak Turků (nevím přesně, která z těch dvou) mě hned dvakrát pěkně urazily a to jim jako fakt nezapomenu! Jedna z nich prohlásila, že prý můj hlas zní jako holka (což mi sice do telefonu lidé říkají často, takže zrovna od ní jsem to potřeboval slyšet; Já se tím samozřejmě nikde veřejně nechlubím, natož abych o tom psal třeba ve svých článcích…) a druhá mě zdrtila hláškou, že bych si měl oholit nohy. Už víte, proč se mi říká „strejda, co nemá rád děti“?

Třetí rodinku tvořili manželé Jenda a Maruška Říhovi, ovšem bez malého Jendy, který by pravděpodobně celou cestu řval jako na lesy, kterých bylo v okolí spoustu, takže by řval pravděpodobně pořád (… alespoň by si ale určitě odpustil poznámky o mých nohách a hlasu, jednak proto, že by mu byly jedno a také proto, že neumí mluvit). Toho času byl tedy malý Jenda uschován bezpečně mimo náš doslech u babičky.

Chudý král se vypravuje do boje

Balení na dobrodružnou výpravu pod stan pro mě bylo dosti stresující (…a co pro mě vlastně stresující není?). Absolutně jsem netušil, co si mám vzít sebou a na sebe, tak jsem radši vzal všechno, co jsem pobral, aneb chudý král se vypravuje do boje.

V průběhu výletu se následně ukázalo, že jakožto zdatní zálesáci, jsme vyrazili na cestu pečlivě vybavení. Měli jsme sebou mobilní telefony, power banky, spinnery (jeden padl cestě za oběť), baterky a Honza měl dokonce v plánu si vzít knížku, kterou ovšem zapomněl doma (bez komentáře…). Nicméně základní potřeby jako jsou třeba sirky, nůž či krém na opalování (alespoň na lodi…) neměl z nás nikdo.

Cestou necestou do retrokempu

Do kempu ve Višňové u Křivoklátu jsme vyrazili pěšky z Roztok. Nejprve jsme se plahočili do kopce po silnici a na křižovatce u zrcadla jsme odbočili na lesní zkratku, která nás dovedla přímo do cíle (poté, co jsme se z předmětného kopce plahočili úzkou pěšinou opět dolů), kde nás již čekala Anička s rodinou. Největší práci dalo postavit Honzův fungl nový velký stan o rozloze Buckinghamského paláce s ložnicí, předsíní, kuchyní a knihovnou. Je pravda, že na stavbu takovéhoto kolosu dva vysokoškolsky vzdělaní lidé (já a Honza) prostě nestačili, a tak nám muselo přijít na pomoc i široké okolí, s jehož pomocí se dílo nakonec víceméně (spíš více, než méně) podařilo.

Musím si akorát postěžovat (jinak bych to ani nebyl já) na kvalitu našeho kempu. Slyšel jsem zvěsti o tom, že kempy v naší zemi bývají, no řekněme „retro“, ale až takhle retro jsem si to tedy nepředstavoval. Co se prostředí týče, tak to bylo nádherné. Kemp ve Višňové je přímo u řeky s výhledy na skály a lesy. A ta řeka…  Se sociálním a dalším zařízením je to už horší a místní výhledy směrem do mísy rozhodně stály zato (hotových padesát odstínů hnědi). Sprchy vypadaly o něco lépe, před pár lety tam evidentně přibyly nové kachličky, ale zbytek zůstal originál socík v původním znění bez titulků.

Restaurace, ve které jsme poobědvali, byla též dost retro. To by až tak nevadilo (až zase na ty zapáchající záchody a chybějící mýdlo), ale pán u obsluhy se na nás také nijak extra přívětivě netvářil. Toliko ke kempu ve Višňové - Hájku. Napadá mě jediné, pokud je toto ten úžasný a skvělý kemp, který mi všichni doporučovali, jak tedy musí vypadat ty ostatní?

Výlet na Křivoklát cestami známými i alternativními

Po pozdním obědě či brzké večeři (vyberte si sami) jsme se vydali na výlet na hrad Křivoklát. Honza se naší výpravy odmítl zúčastnit a tvrdil, že další dvě cesty vedoucí zkratkou do a z našeho kempu by už nepřežil, ale že pro své zdraví i tak něco udělá a zahraje si s místními pány nohejbal (milý Honzo, to s tím nohejbalem jsem ti nežral ani na chviličku, ale to s tím nepřežitím zkratky ano).

I přes pozdní odpoledne bylo na Křivoklátě stále živo, probíhala tu totiž akce – dobývání švédskými vojsky. Na hradě jsme se občerstvili a děti dostaly ke kofole umělé nosy napodobující různá zvířátka. Tak mě napadá, že u některých případů bylo maskování se za zvířátko úplně zbytečné (to je pomsta za ten holčičí hlas a ty chlupatý nohy holky…). Musím uznat, že prasečí rypáček jakoby některým zkoušejícím fakt patřil odjakživa a holky s umělým psím čumáčkem navíc vypadaly jak chodící reklama na „Dáš si Fofolu?“.

Cestou z Křivoklátu se naše skupina rozdělila na dvě. V té první byly všechny děti (nakumulovaná energie králíčka Duracella hnala první skupinu rychle vpřed) a v té druhé jsme byli já a Říhovi. Měli jsme tak chvíli si pokecat a nafotit nějaké snímky u vyhlídky zvané Paraplíčko, která se tyčí nad Roztokami u Křivoklátu. Místní panorama Berounky, skal a lesů bylo soudruhy důmyslně doplněno panelákovým sídlištěm.

Cestou dolů k Roztokám jsme s Říhovými opět zůstali pozadu (byli jsme nazváni brzdami výletu, což se mě hluboce dotklo, ale ne tak, jako ty nohy) a nasávali jsme duchovní energii berounských lesů, načež jsme se vydali prozkoumávat alternativní trasu (jinak řečeno, blbě jsme odbočili…). Pokusil jsem se namítnout, že jdeme špatně, ale bylo mi vytknuto, že jsem zase negativní. Opravdu nevím, co všichni s mojí negativitou mají. Trvám na tom, že jsem realista a reálně jsme prostě šli špatně. O pár metrů později jsem znovu realisticky upozornil, že náš kurz nesměřuje správným směrem (tj., že prostě jdeme pořád blbě) a byl jsem opět nařknut z kažení morálky svými depresivními řečmi. Dole u Berounky na opačném břehu potoka už bylo všem Říhům jasné, že jdeme špatně, ale uznání se mi kupodivu stejně nedostalo. Je zajímavé, že lidé, kteří říkají „Já jsem vám to říkal“ a mají navrch pravdu, jsou z nějakého důvodu děsně neoblíbení…

Večerní posezení u ohně bez ohně

Po návratu do kempu následovala tradiční česká večeře v trampském duchu v tradiční stylové restauraci. Tak třeba já s Honzou jsme měli echt české jídlo - pizzu s ananasem, já jsem usrkával horký čaj z hrníčku, který byl zřejmě kdysi majetkem Německých drah (soudě dle nápisů Deutsche Bahn… a netroufám si odhadovat, jakou životní pouť musel ten hrnek podstoupit, aby skončil právě tady v kempu ve Višňové) a seděli jsme pod metrovou plazmovou televizí, kde černošky závodily ve sprintu. Panu Turkovi (manželovi mé šéfové, povoláním ajťák) se během večera podařilo přes mobilní telefon nabourat se do té televize a vypnout ji. Bobříka elektroniky má tedy splněného.

Po večeři jsme plánovanou hygienu z důvodu ne zrovna lákavého prostředí ve sprchách omezili na vyčištění zubů a pak jsme si udělali večerní posezení u ohniště. Ovšem u ohniště bez ohně. Přesněji, seděli jsme u vyhaslého ohniště a tlachali o tom, proč jsme si nikdo nevzali do přírody sirky nebo zapalovač. Ostatní skupiny v kempu samozřejmě oheň měly. Nám slabě svítila pouze stará hodně retro lampa pamatující minulý režim. Atmosféru u ohniště bez ohně nám doplňovaly rovnou dva hudební doprovody. Zprava se k nám šířily nejprve songy Michala Davida a poté nějaký metal a zleva docela příjemné live písničky v doprovodu kytary.

Okolo nás občas až do pozdních nočních hodin pluly tmou podivné existence, na první pohled připomínající duchy (a že strašidel v tomhle kempu bylo hodně). Měly na sobě bílé dlouhé noční košile a neustále se couraly k řece a zpět. Došli jsme k závěru, že tam mají asi nějaký křest či jiný obdobný rituál.

Spát jsme se vydali přesně o půlnoci. Tedy, do stanů jsme se vydali o půlnoci, ale o spaní nemohla být ani řeč, protože kulturní program pokračoval i přes naši ospalost. Dvě dámy z čeledi tura domácího (lidově řečeno krávy…) hned kousek za naším stanem předváděly hru hodnou shakespearovské tragédie.

Úryvek: Bouchání rukou do dveří auta doprovázela žádost jedné dámy o vpuštění do auta: „Pusť mě dovnitř!“ Po minutě se bouchání na dveře vozu ozvalo znovu s úpěnlivější žádostí o vpuštění „Notak dělej, pusť mě dovnitř ty … (následovalo hanlivé označení pro dámské přirození, nevhodné pro děti do patnácti let, které beztak určitě znají i peprnější výrazy). Tento výjev se opakoval asi dobrou půlhodinu. Mezitím jsem slyšel Honzu, který evidentně také nemohl usnout. „Spíš?“ „Nespím. Chceš si povídat?“ Ne, chtěl jsem spát… Škoda, že na ty dvě můry dělající bordel kousek za naším stanem neexistovala žádná aplikace na Android a nešly tudíž vypnout mobilním telefonem, jako ta televize v restauraci.

Kulturní program pokračoval i z druhé strany, odkudsi zprava. Ve vedlejší dodávce se několik pánů opravdu hodně společensky unavilo. Až ráno jsem viděl, že jich tam v úložném prostoru dodávky spalo asi šest či sedm. V pravidelně nepravidelných intervalech jeden z pánů vyběhl směrem k našim stanům a začal hulákat text písně: „Je léto kámo a já všechno v Peytchi mám“ (originální výslovnost si domyslete sami). Rozhodně se mi tak potvrdila odpověď mé šéfové, které jsem se onehdy naivně ptal, co se vlastně dělá celé ty dny v kempech. Ona mi odpověděla prostě, že chlastá. Celý výjev definitivně korunovala hláška z vedlejšího stanu: „Maminko, já potřebuju čůrat.“ Myslím, že maminka udělala dobře, že si s sebou nevzala ten nůž.

Co bylo dál nevím, nějak se mi podařilo kupodivu usnout tak, že jsem prospal i ohňostroj, který tam údajně v noci byl i kapky deště bušícího na střechu stanu. Jen doufám, že ty kapky na střeše stanu byl skutečně déšť a ne ten pán zpívající o létě, který si k nám běhal odskočit…

Ráno jsem se probudil ještě před budíkem do hnusného, chladného a brzy jistě deštivého dne. Že by se meteorologové jednou nesekli? Ráno také odhalilo škody, které napáchal noční déšť – nateklo nám do předsíně, kde jsem měl batoh, boty a několik dalších věcí včetně snídaně. Snídani jsem měl již ryze českou – Májku (zlaté dědictví) a mokrou housku z předchozího dne zakoupenou v Jednotě v Nižboru. Blbé bylo, že očekávaná snídaně v restauraci se nekonala, neb restaurace otevírala až o deváté.

Po sbalení mokrých stanů následoval návrat okolo chcíplého hada do Roztok. Jak víme, že byl had chcíplý? Ležel tu už druhý den ve stejné poloze, lezly po něm mouchy a jemu to bylo evidentně jedno, takže musel být chcíplý. Začíná se stávat naší cestovatelskou tradicí pojmenovávat místa podle mrtvých zvířátek – minule ve Varech jsme svačili u chcíplé krysy, nyní jsme zastavovali u mrtvého hada. Které nevinné zvířátko nalezneme příště? Brontosaura?

Strasti a slasti naší první plavby

Jelikož jsme se nacházeli u Berounky, proslulé řeky vodáků, půjčili jsme si v Roztokách lodě. Jednalo se o vcelku odvážný počin, když naši sestavu tvořila čistokrevná kancelářská směska: ajťák, účetní, vedoucí azylového domu, koordinátorka dobrovolníků ve výslužbě, dva křesťané, čtyři děti a puberťák. Naštěstí náš ajťák již měl zkušenosti se sjížděním řeky a Jenda z naší posádky též. Jenda se mi pochlubil, že už sjel dvacítku (i když v jiné verzi vyprávění to byla jen patnáctka) jezů a jen na třech…. A jen na třech se nevykoupal… Takže, co by se tak mohlo stát?

Půjčili jsme si tři rafty, že prý jsou stabilní a téměř nepotopitelné, ale to o Titaniku tvrdili také. První raft (na startu a bohužel i v cíli…) měli Turkovi, druhý (červený s pirátskou vlajkou; čtyřmístný) měli Makarovi a my (čili zbytek expedice) jsme měli čtyřmístný zelený. Jinak chcete slyšet, co se stane, když se sejdou na jedné lodi tři křesťané a pesimista? To není začátek vtipu, to jen byla posádka naší lodi.

Převzali jsme si výbavu (vesty, pádla, sudy…) a pán z půjčovny řekl, že na nás dohlédne, než odplujeme. Když však viděl naši profesionální přípravu, zděsil se, nasedl do auta a raději ujel, aniž bychom měli lodě vůbec spuštěné na vodu.

První dvě posádky se nalodily a v duchu kolegiální soudržnosti podle hesla „jeden za všechny a všichni za jednoho“… zmizely v dáli, a naši loď nechaly na pospas zrádným mělčinám a nebezpečným peřejím (cca 10 cm na výšku!). Neupluli jsme ani tři metry a bokem jsme najeli na první mělčinu v dosahu (ještě že to ten pán z půjčovny neviděl…), načež se nás odpor vody vzniklý překážkou snažil převrátit. A pak že raft převrátit nejde, nám se to skoro podařilo po necelé minutě plavby. Situaci naštěstí včas zachránil Jenda, který z lodi vystoupil, pomohl nám překonat nejmělčejší úsek a my se mohli vydat bezpečně vstříc další plavbě. Poznámka pro pořádek – Jenda pak nastoupil zpět do lodi, nenechali jsme ho v Roztokách. V duchu už jsem viděl tu fakturu na úhradu třech protržených raftů (objednávku jsem prozíravě podepsal svým jménem – poznámka pro příště – tohle už nikdy nedělat!!!), každého v hodnotě asi pětadvacet tisíc.

Po problematickém úvodu už naše cesta probíhala v pohodě po vodě. Tedy asi tak deset metrů, načež jsme uvízli na další mělčině a několik vodáků plujících za námi jsme přinutili nedobrovolně změnit směr plavby.

Při plavbě jsme narazili i na další velký problém. Už po pár minutách nás všechny začal děsně bolet zadek a záda z šikmého posedu na okraji lodi a jednostranného pohybu při pádlování. Ted už vím, jak se cítí prodavačky v obchoďáku.

A aby nebylo problémů málo, měli jsme problém i s řízením lodi. Přesněji, jak ji udržet čumákem napřed, což je u drtivé většiny vodáků nejjednodušší poloha pro pohyb vpřed. Jinými slovy, pluli jsme jako banda opilců buď moc doprava, moc doleva nebo jsme se otočili úplně, ale o rovné plavbě, jakou jsme viděli u ostatních, se nám mohlo jen zdát. Přičítali jsme to silným spodním proudům a větru (který prakticky nefoukal, ale i tak určitě ovlivňoval náš směr).

Nicméně v dáli jsme viděli posádku lodi Makarů, která se potýkala se stejným problémem a na celé trase svým kličkováním od břehu ke břehu upluli jednou tak delší trasu nežli my ostatní a ještě dorazili druzí, za což si zaslouží bobříka vytrvalosti.

Chcete-li vědět, kolik našich životů si plavba vybrala jako svoji daň, tak i přes náš totální amatérismus ani jeden. Jediný, kdo během plavby nedobrovolně opustil loď, byla moje šéfová. A já u toho zrovna nebyl! Voda byla prý, no řekněme „hodně osvěžující“. Takže sbohem vánoční prémie… Kolik členů pirátské posádky Makarů (plujících pod pirátskou vlajkou) se nedobrovolně vykoupalo, to nevím (nejspíš žádný).

Ostatní lodě jsme dohnali ve Zbečně za jezem, který jsme i přes protesty Jendy nesjeli, ale bezpečně přešli po souši. Zároveň jsme udělali pauzu, po níž zcela zákeřně vyrazila naše posádka na cestu jako první a ujali jsme se tak vedení (bohužel ne na dlouho). Málokdo to ví, ale naše poslední pozice během většiny plavby byla vlastně záměrnou strategií. Dojet jako první do cíle je sice hezké, ale dojet jako první na mělčinu, ke krokodýlovi či k desítkám metrů vysokému vodopádu (kterých je na Berounce určitě mnoho – viděl jsem to v Indiana Jonesovi), už tak výhodné není. Naše posádka, na první pohled slabá a neduživá, tak vlastně měla nejgeniálnější strategii ze všech, protože se učila z chyb ostatních. Hezkou alternativní verzi pravdy jsem právě vymyslel, že?

Zároveň jsme vymysleli i další vynález. Vymysleli jsme totiž pozici kormidelníka, jelikož neustálé zatáčení vytvářející obraz podnapilé posádky, už nás nebavilo (byť při focení panoramat jsme nemuseli otáčet fotoaparátem, stačilo, když se otáčela celá loď). Role kormidelníka se ujal Jenda (nic jiného mu ani nezbylo) a my konečně pluli takovým směrem, kterým jsme chtěli, což znamená čumákem dopředu.

Od této chvíle probíhala plavba poklidně, až nudně, řeka byla dostatečně hluboká a plynula jen velmi líně. Problém se však vyloupl zpoza mraků. Ranní podzim vystřídalo tropické letní počasí a velmi silné sluníčko, před kterým jsem se kryl mikinou. Vězte, že z estetického hlediska vypadá vodák přikrytý mikinou s kapucí jako kretén. To bylo radosti, když se mě ptali, jestli mi není zima? Až později jsme zjistili, jak červeně pruhovaně všichni vypadáme. A mělo být ještě hůř.

Závěrečný úsek cesty se oproti radostným začátkům proměnil ve vyčerpávající apatii a ani řeka nám moc nepomohla. Několik kilometrů před cílem naší cesty Nižborem se z ní stal líně plynoucí rybník, který nás vůbec nehnal kupředu. Z posledních sil jsme tedy museli i přes zjevný odpor pádlovat.

Závěr našeho putování jsme zakončili v restauraci v Nižboru, kde jsme s hrůzou zjistili, že po celodenní námaze půlka osazenstva nemůže zvednout pravou a druhá půlka levou ruku (podle toho, kdo na jaké straně pádloval). Tak moc jsme si dali do těla. A kdybyste viděli tu produktivitu práce v kanceláři druhý den ráno…

Podtrženo sečteno, byl to úžasný výlet, jeden z nejlepších, jaké jsem zažil. Opět jsem posunul své hranice tentokrát o dvě úrovně dál. Nejprve jsem se překonal a strávil jednu noc pod stanem (což je o jednu noc víc než předtím) a podruhé jsem sjížděl na raftu divokou řeku (…no dobře, „divokou“ škrtám). Ještě před pár lety, kdy jsem neuměl plavat, se mi to zdálo jako nedosažitelný sen a dnes mi to otevírá nové možnosti pro další dobrodružství.

Děkuji tímto všem účastníkům za účast a Honzovi za to, že se na to v sobotu ráno nevyprdnul, vstal ráno z postele a jel s námi.