Za všechno můžou plyšoví medvědi

V Diakonické akademii mají nový kávovar, tak jej musím vyzkoušet. Nejtěžší úkol mám za sebou. Podařilo se mi rozhodnout pro jeden z originálních veselých hrnečků, které vyrábějí lidé s postižením v Soběslavi. Výběr bývá vždycky náročný.  Zatímco káva odkapává do hrnku s rohatou kozou s výrazným vemenem, zaslechnu známý hlas a hluk kávovaru přehlušíme příjemným rozhovorem. Kolegyně, která tu dnes se mnou ve vedlejší břidlicové učebně přednáší, měla stejně namáhavý ranní úkol a zahřívá se veselým hrnkem s teplou kávou, která má výraznou vůni. „Já bych to přejmenovala: jak to udělat, aby to lidi bavilo,“ reaguje Patricie na to, když jsem se pochlubil, co dnes přednáším v oranžové učebně. Moje téma Jak napsat dokumentaci a nezahltit se přitom papíry a aby to bylo užitečné, se jí nezdálo. Vzpomněl jsem si na dětství, když jsem jako malý kluk měl ve svém pokojíčku zařízenou ordinaci, dával jsem svým medvědům a dalším plyšovým pacientům injekce a pak jim s velkou důležitostí předával recepty na léky a vždy je důrazně poučil. Když jsem si potom pro změnu s medvědy hrál na školu, byly pro mě důležité žákovské knížky a třídní kniha. Už tady se zkrátka rodila má láska k papírům. Ale co to dělalo, že recepis byl důležitější než pacient a žákovská knížka než žák? Cestou do učebny mně napadlo udělat s frekventanty kurzu aktivitu. A využil jsem přitom Patriciinu otázku. Jak to udělat, aby to lidi bavilo? K dokumentaci se vyrojily se další otázky: má to smysl? Můžeme do toho mluvit? Můžeme to ovlivňovat a kultivovat? Jaký máme náš vztah a postoj? A tak jsme vzali fixy, kreslili, malovali, diskutovali. Strávili jsme spolu užitečný čas. A nakonec poznamenala účastnice Jana: „Celá vaše dětská lékařská a učitelská praxe byla lichá. Přece právě proto, že jste měl rád plyšové medvědy, své pacienty a žáky, mohl se mimoděk urodit váš vztah k úředničině. Byla bych vděčná za takovou úrodu.“